OPENING - JAK TO VŠECHNO PROBĚHLO

Opening - tak dlouho jsme se na něj připravovaly, těšily a najednou už je za námi. Když jsme v kanceláři úplně poprvé řešily otevíračku naší maringotky, nedokázaly jsme vůbec dát dohromady, jak si jí vlastně představujeme a kolik lidí se přijede podívat. Věděly jsme jen, že jí uskutečníme přesně po roce, co jsme se stavbou začaly - 14.5.2022. Chvilku jsme se s tím praly, ale nakonec se vše postupně vyřešilo. Začaly jsme zařizovat vše potřebné. Myslely jsme hlavně na to, aby se všichni, co nás přijdou podpořit, cítili dobře.

Přípravu jsme započali už v pátek, kdy jsme od rána lítaly jak splašené, vyzvedávaly objednané pití, nakládaly lavice, stoly a všechny ostatní věci. S totálně plnými auty jsme dorazily na maringotku, začaly vykládat a přemýšlely, jak to všechno rozmístíme. Pak následoval úklid celé maringotky i jejího okolí. Když jsme už myslely, že jsme na všechno přichystané, opak byl pravdou. PROSLOV! Co budeme říkat? Budeme mluvit všechny, nebo jen jedna? Budeme u toho stát? Chytla nás lehká panika, tak jsem to odložily na sobotu, času dost :D

Sobotní ráno jsme měly všechny tři stejné - nervozita začala pracovat. Ráno jsme se tedy sešly, narazily sudy, připravily maso, označily místo pro parkování. Jestli čekáte, že jsme si zkoušely proslov, tak to čekáte marně :D Rozhodly jsme se, že to necháme být. A tak jsem statečně čekaly na blížící se start celé akce, který byl od dovou hodin. Prvními návštěvníky byly naši známí a kamarádi, takže stres se na chvilku odsunul do pozadí a my jsme byly v klidu. Pak jsme ale uviděly, jak se blíží naprosto cizí lidi (jak nečekané :D ) a stres se samozřejmě okamžitě dostavil. Byly jsme v tom ale všechny tři, takže jsme první cizí návštěvu zvládly dobře. Postupně začali chodit další a další. Už nebylo v našich silách, abychom se věnovaly všechny společně, jedné návštěvě, a tak jsme byly zrovna tam , kde to bylo potřeba. Jedna vítala nově příchozí, druhá se snažila dohlížet na celý chod a hlídala maso a třetí si uvnitř střihla roli průvodce.

Než jsme se stačily na chvilku zastavit, bylo něco málo před půl šestou a už nás zase pronásledoval - proslov. Nebyl ale čas na přemýšlení. Stouply jsme si na terasu, svolaly všechny, aby nám věnovali chvilku a najednou se rozhostilo ticho. Začaly jsme postupně mluvit a přály si, aby všechno, co řekneme, dávalo smysl a zároveň nikoho nenudilo. Abychom v tom nebyly úplně samy, pozvaly jsme k nám tři chlapáky, kteří nám během celé stavby pomáhali a přenechali jsme jim tu čest, aby pokřtili naší maringotku na Bonifáce!

Maringotku jsme tedy slavnostně pokřtili, společně se vyfotili a pak už jsme měly i prostor na to, abychom vydechly a v klidu si se všemi postupně popovídaly. Na večer jsme měly ještě naplánované promítnutí videa. To už nás zůstala menší skupinka lidí, ale i tak to bylo krásné zakončení celého dne.

Když jsme přijely domů, uléhaly jsme do postele unavené, umluvené, ale s neuvěřitelně dobrým pocitem, s vděčností a hrdostí na sebe samé.

Chtěly bychom všem moc poděkovat za návštěvu, za všechny dárky, které jsme od vás dostaly (a že jich nebylo málo) a hlavně za obrovskou podporu a krásná slova chvály a obdivu, která jste nám předávalyi. To byla ta největší odměna, kterou jsme mohly dostat.

Moc se těšíme na všechny, co se u nás ubytují, a díky vám všem věříme, že to, co jsme vytvořily, dává smysl!

Děkujeme, vaše Tři stromky.